Ministranti-Zábřeh

    Domů            O nás             Materiály            Fotogalerie            Farnost    



Naši patroni

Dominik Savio Don Bosco

Dominik Savio

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání

Don Bosco

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání
Fotogalerie
Videogalerie



Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10


Nemoc řádí

Doktor František Vallauri patřil mezi příznivce chlapecké-ho domova ve Valdoku. Nic za lékařskou prohlídku neúčtoval, zdarma dodal léky a častokrát ještě vyprázdnil na stůl dona Boská vlastní peněženku, když on byl v úzkých.

I dnes si ohřívá prokřehlé ruce u krbu dona Boska. Don Bosko přechází pokojem a jeho jindy usměvavá tvář má starostlivý výraz.

„Znáte Dominika Savia, doktore?" „Hm," řekl doktor, což znamenalo, že zná. „Ten hoch mi působí starosti." Chvíli bylo ticho. Pan doktor zabručel do plamenů: „S anděly je na zemi vždycky potíž." „Jak to myslíte?" „Mají tendenci uletět." „Právě, právě," pochopil don Bosko. „Obávám se o Nikovo zdraví."

„Pozoroval jsem toho chlapce v neděli při mši," řekl doktor. „Je zralý pro lepší svět, než je tento." „Ale doktore, jste od toho, abyste léčil, abyste radil, jak prodloužit pobyt na tomto světě. Já vím, že Dominik Savio je svatý chlapec. Ale je tu tolik jiných, kteří by ještě potřebovali jeho příklad, jeho pomoc." „I z nebe lze pomáhat."

„Mám se hanbit, že to připomínáte mně, knězi? Ne, milý doktore, já dobře vím, co znamená přímluva svatých, z vlastní zkušenosti. Jenže chci a musím udělat vše, co je v mých silách, na záchranu Nikova zdraví. Jednak toho chlapce mám velice rád, jednak kvůli ostatním, kteří by určitě byli velice zarmouceni, kdyby Nik umřel." Doktor po chvíli zabručel: „Nejsem hrobník. Také vidím pacienta raději na hřišti než na hřbitově. Co se dá udělat, udělám."

Nik cítil, že něco s ním není v pořádku. Omrzliny na rukou mu nevadí, na ty si nestěžoval, ale že se v noci silně potí, že mívá teploty, kašle a je ve škole unaven, to přiznat musel, když se ho don Bosko vyptával, proč poslední dobou tolik zhubnul.

„Musíš se léčit," řekl mu don Bosko důrazně. „Copak lze smrti utéct?" pokusil se Nik o výmluvu. „Hlavně, abych byl na věčnost dobře připraven." „To je pravda, že nakonec nikdo z nás smrti neuteče. Ale péče o zdraví je nutná. Je také zahrnutá v pátém přikázání Božím, Niku. Nezabiješ! To znamená také nezabíjet sebe nedbalostí o své zdraví." „Tak tedy dobrá," svoluje Nik. „Jsem ochoten svěřit svou kostru panu doktorovi."

Doktor Vallauri začal ťukat prsty na Nikovu hruď, na záda, na lopatky, přikláněl ucho hned vpředu, hned na záda. Znovu se podíval na Nika a zabručel: „Heleď přibrat, sušinko!"

„Štíhlý zabírá na světě méně místa, pane doktore." Doktorovi to cuklo u semknutých rtů. Potom usedá za stůl a píše recept.

„Pane doktore, ani se s tím nenamáhejte, škoda kazit papír pro sušinku. Já se do nebe těším. Honorář za vaše vyšetření vám zaplatím až shora, až tam budu, chcete?"

Konečně se cuknutí u doktorových úst proměnilo v úsměv. „Ty bys rozveselil i hrobníka, až tě bude zakopávat! Můžeš se obléct."

Po skončení prohlídky se lékař opět zastavil u dona Boska. „Ten Savio to má spočítané." Don Bosko se ulekl: „Chcete říci, doktore, že Nik je opravdu vážně nemocen?" „Víc, než jsem myslil."

„Nevzdám se, nevzdám," opakoval don Bosko, jako by chtěl na lékaři vynutit odvolání jeho diagnózy „Poraďte se ještě s jinými lékaři, done Bosko, snad se mýlím."

Nik nyní chodil do školy jen jako na návštěvu. A zase jiný lékař ho šimral uchem na zádech, ťukal na hruď, naslouchal u srdce. Pak ještě další mu přikázal ukázat jazyk, předpažit, otočit se, dýchat, nedýchat.

„Už bych pomalu mohl být doktorem sám," žertuje Nik. „Jak vyšetřit pacienta, to už jsem okoukal, jen ty klikyháky na receptech bych ještě nesved, ještě bych to psal moc zřetelně."

Únor se chýlil ke konci, když jednoho večera se přihnal do kuchyně Bertík. „Pomohu utírat nádobí," hlásil Toniovi a ohlížel se po utěrce. Chudák dobrovolník se ozval veselým hlasem z temného kouta od dřezu: „Já věděl, že mi Anděl strážný splaší nějakého pomocníka."

„Niku, je to pravda, že máš odjet domů?" „Don Bosko mi to radí." „To si vymyslili ti protivní doktoři," vyhrkl Bertík s nešťastným výrazem v obličeji.

Nik se dívá na kamaráda s pochopením. Má ho rád, jako má rád Renza, Tonia, Nikolu, ačkoliv každý je jiný. Bertík se hodně změnil k lepšímu, ale ještě leccos by potřeboval vylepšit.

„Já to sotva dotáhnu tak daleko," sebekriticky uznává potomek Korsičanů. „A bez tvé pomoci, Niku, teprve ne. Já nevím, co si počnu, až odejdeš. Komu se budu svěřovat se vším, co jsem provedl?"

„Máš tu dona Boska. A já ti z domova napíši." Po krátké odmlce Nik dodal: „A z nebe ti budu pomáhat taky." Bertík věděl, že tohle není žert. Bylo mu tak nějak divně u srdce, nevěděl, co na to říci.

Koncem února mrazy povolily, stromy byly ještě holé, ale špačci již na nich štěbetali. Bylo sobotní dopoledne. Kostel svatého Františka Saleského byl prázdný, jen u postranního oltáře Panny Marie nehnuté klečí chlapecká postava.

„Má předobrá Přítelkyně," modlí se chlapec ve svých myšlenkách, „Ty víš, že zítra pro mne přijede tatínek. Měl bych se těšit, že zase uvidím celou naši milou rodinu. Ale je mi smutno. Strašně se těším, že Tě brzy uvidím v nebi, ale současně je mi líto, že musím opustit dona Boska, kamarády a školu. Obávám se, že nedosáhnu svého velkého cíle být knězem. Chci se ještě na moc věcí zeptat svého duchovního rádce. Prosím Tě, Maria, přimluv se u Boha, aby donu Boskovi vnukl tu správnou odpověď na každou mou otázku, a já Ti slibuji, že udělám poslušně všechno, co mi takto Pán Bůh po donu Boskovi vzkáže."

Svatá Panna se vlídně usmívá, Nik slyší ve svém srdci její odpověď: „Měj důvěru! Bůh ví nejlépe, kde je tvůj velký cíl. Dal sis heslo - služme Bohu veselostí, řiď se jím stále." „Chci. Až do posledního dechu," odpověděl Nik a zatoužil vidět dona Boská co nejdříve. Pozdravil ještě Pána ve svatostánku a vyběhl z kostela.

Měl štěstí. Potkal ředitele u Pinardovy kaple. „Done Bosko, dobrý den! Máte pro mě chvilenku?" „Prosím vás, done Bosko, ještě okamžik. Když tedy budu v nebi, myslíte, že budu odtamtud vidět své rodiče a své kamarády i vás tady?"

Klidným, příjemným hlasem, kterému Nik tak rád naslou-chá, don Bosko vysvětluje: „Ano, i z věčnosti budeš vidět své rodiče, události zde v našem domě a své přátele ze školy. Blaženost vykoupených duší nemůže být přece ochuzena tím, že by duše v nebi o svých drahých, které stále miluje, nic nevěděla."

Druhého dne byla první neděle v měsíci. Ranní bohoslužba i promluva v kostele byla věnována myšlence na dobrou přípravu na smrt. Nik vše hluboce prožívá. Je to jeho poslední neděle v oratoři mezi milými druhy. Přijal Tělo Páně a řekl svému Hostu v srdci, že už nikdy nebude smutný, ať se děje cokoliv. Vytrvá u svého hesla - služme Bohu veselostí!

Co takhle podívat se do kuchyně za Toniem? Nik si sedl k velkým kachlovým kamnům. „Budu ti přikládat pod plotnu, Tonio."

„Ale ne, raději se nešpiň, Niku. Dnes přece službu nemáš."

„Už mít nebudu. Ale ohřát svou chatrnou tělesnou schránku bys mi mohl dovolit, pane velekuchaři." Tonio přikládá do kamen sám a přitom utrousí k Nikovi, aby to jeho pomocníci neslyšeli: „Pozdravuj vaše v Mondoniu. A brzy se zase vrať!"

I Nik ztlumil hlas. „Já se už nevrátím, Tonio. Myslím, že ne." Nik to říká klidně, usmívá se při tom. „Ale shora tě budu stejně vidět, jestli svou práci děláš dobře."

Tonio přestal nadívat kamna poleny, zadíval se upřeně do ohně, jako by uvažoval, co odpovědět. Pak zavrtěl hlavou: „Nemohu tomu uvěřit, že by ses nevrátil. Nechci tomu věřit."

„Nevíš, kde je Mario?" Nik se zvedl ze židle. „Musím Mariovi ještě něco vrátit, málem bych byl na to zapomněl."

„Mario má zrovna službu ve vrátnici." „Mario, něco ti nesu," hlásí Nik ve dveřích vrátnice. „Vyrovnáme starý dluh." Mario se dívá nechápavě: „Nepamatuji si, že bys mi byl něco dlužen, Niku!"

Jednou jsme byli spolu ve městě. Kupoval jsem tam medailky a neměl jsem tehdy dost peněz a tys mi na medailky něco půjčil."

„Na to si vzpomínám, ale to už je dávno. Jen si to nech, Niku, taková maličkost mě neporazí, když o ni přijdu." „A to zas ne. Musím mít své účty vyrovnané. Chci mít čisté konto, než předstoupím před věčné Účtování." V Písmě je psáno, že nic nečistého k Bohu nepřijde - a já k němu přijít chci."

Mario ví, že s Nikem je to nějaké vážné, ale kupodivu, není mu z toho smutno, dobrá nálada Nikova je nakažlivá.

„Ať tedy má tvá dušička pokoj, dej ty prašule na stůl, já si je pak uklidím." Nik se ještě ode dveří vrátil. „Kdyby přijel tatínek, Mario, tak jsem v ložnici. Jdu si před obědem ještě trochu popovídat s postelí, naposled ještě na ní natáhnout svou dýchavičnou bedýnku."

Prudký kašel přinutil Nika vyndat si kapesník a přiložit jej k ústům. Ve dveřích volnou rukou Mariovi ještě zamával.

Panáček

Panáček na vybarvení pro děti lze stáhnout zde.


Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10



© Farnost Ostrava-Zábřeh 2016-2017
Autoři: Martin Kovalski, Jacob Derynk
Verze webu: 1.0


„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde