Ministranti-Zábřeh

    Domů            O nás             Materiály            Fotogalerie            Farnost    



Naši patroni

Dominik Savio Don Bosco

Dominik Savio

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání

Don Bosco

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání
Fotogalerie
Videogalerie

Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10


Návrat DOMŮ 9. 3. 1857

Nik ležel oblečen na posteli, měl zavřené oči, ale nespal. V duchu viděl všechny své kamarády, slyšel veselý křik na hřišti, rytmus společné modlitby v kostele. Díky, Pane, za to vše, bylo to tady krásné!

Dveře ložnice se otevřely, Nik se posadil. Na prahu stojí Petr Enria. „Snad jsi nespal, Niku? Don Bosko by chtěl s tebou mluvit. Máš jít hned k němu." „To jsem rád. Alespoň si s ním ještě pohovořím, než přijede tatínek."

Petr zaklepal na dveře ředitelova pokoje a otevřel Nikovi, aby vešel první. Nik se na prahu překvapeně zastavil. "Tatínku! Ty už jsi tady?"

Otec Savio povstal ze židle poněkud nemotorně, židle za-rachotila a narazila o stůl. Kovář se pátravě zadíval do tváře svého synka, v očích měl starost, ale slovy se nutil do klidu. „Chvála Bohu, že se zase vidíme, Niku. Všichni doma se už na tebe těší." Já myslel, že přijedeš až odpoledne nebo vůbec ne. Že mě tu přece necháš. Je škoda zameškat školu uprostřed roku." „Já bych tě také raději tady nechal, to mi věř," odvětil otec.

„Když to lékaři doporučují, abys zatím studií zanechal, Niku, musíme poslechnout. Venkovský vzduch je léčivý." Nik si povzdechl: „Vidím, done Bosko, že vy tu mou kost-ru zde už opravdu nechcete mít. Tak jsem nucen ji dopravit do Mondonia, co se dá dělat? Ale kdybyste mě tu nechal," odmlčel se a maloučko se zamyslel, „ - kdybyste mě tu nechal, vlastně bych vás tady už ani dlouho neobtěžoval."

„Co tím míníš?" diví se otec Savio. Don Bosko pochopil, co tím Nik míní, ale rychle to chtěl zamluvit. „Nikdy mě tvá přítomnost neobtěžovala, Niku. A zas tě rád uvidím, až se vrátíš."

Nik se podíval na svého duchovního rádce se spikleneckým úsměvem. - Však my dva si dobře rozumíme, viďte? - říkají jeho oči, zatímco ústa pronášela: „Ano, done Bosko, my se určitě zase shledáme. Už předem se na to těším."

Vtom na dveře zaklepal Renzo. Taktak že pozdravil, hned sypal ze sebe, čím mu srdce přetékalo: „Done Bosko, Mario říká, že pro Nika přijel otec. Kluci chtějí mít Nika ještě u oběda. Tak jdu prosit, jestli byste dovolil, aby tento, totiž aby neobědval Nik dříve. Je neděle, všichni kluci tu jsou v jídelně komplet do jednoho a Nik by scházel. To nám nemůže udělat, když my ho pak chceme, totiž naše parta hlavně, vyprovodit za vrata a to bychom nemohli, kdybychom zrovna seděli v jídelně."

Bylo ke druhé hodině odpolední. Dominik Savio a jeho otec vyšli z ústavní brány. Nevyšli sami; doprovázel je don Bosko, Bertík, Renzo, Mario, Angelo a Rua, ti šli jako čestná stráž hned vedle Nika, ostatní hoši ještě dobíhali, tlačili se ve vrátnici a když se všichni dostali před zelenou bránu, byl jich pořádný zástup.

Návrat.

Nik se objal s těmi, kteří s ním sdíleli ložnici, ostatním po-dal ruku a řekl: „Sbohem, mějte se krásně! Modlete se za mne, já se za vás budu modlit také." Řekl to s úsměvem, jako by se loučil jen na týden. „Brzy se vrať!" volali hoši. „Na shledanou!" „Koukej, ať jsi brzy zpátky, Niku!"

„Na shledanou v nebi! Tam se určitě sejdeme," zavolal Nik. Jen Renzo má najednou takový tísnivý pocit, že to Nik myslí vážně. Něco ho zalechtalo u nosu, sáhl si na tvář a rozmázl si slzu.

„Niku, já nechci, abys -" Nik se naklonil k Renzovi a pošeptal mu: „Předávám ti své heslo - Služme Pánu s veselostí. Přijímáš?" Renzo polkl další slzu a přikývl. V tu chvíli by Nikovi slíbil i vlastní krev.

Nik se obrátil ke svému duchovnímu rádci: „Done Bosko, vám nejvíce děkuji za vše dobré. Mnoho jste pro mne udělal. Ale mám k vám ještě prosbu. Prosím, věnujte mi něco na památku!"

Don Bosko je ochoten věnovat Nikovi cokoliv. Má to být kniha nebo obrázek? „Dneska hádáte špatně, done Bosko," Nik se škádlivě podíval ze strany na svého zpovědníka, který jindy umí člověku vše vyčíst z duše i bez mluvení.

Don Bosko se přizpůsobí žertovnému tónu. „Nějak stárnu, chlapče. Potřebuješ snad peníze, Niku? Nebo dárky pro vaše doma?" „Dárky domů už mám. Ale vskutku bych potřeboval na vstupné do věčného domova."

„Co tím myslíš?" diví se ředitel. I ostatní čekají s napětím, cože Nik vlastně chce. „Jednou jste se nám zmínil, done Bosko, že máte od Svatého otce dovolení, dát několika lidem zvláštní požehnání pro hodinu smrti, aby jim byly odpuštěny všechny časné tresty. Je to tak?" „To souhlasí."

„Tak, pěkně prosím, vezměte také mě mezi těch několik šťastných, kterým tuto výsadu věnujete, ano?" Jak jen jsem si mohl myslit, že tento hoch by chtěl hmotný dárek? - diví se don Bosko sám sobě. „S radostí, Niku. Požehnání ti věnuji již nyní, ale účinné bude až později, až budeš -" odmlčel se, nechtělo se mu dokončit větu před otcem Saviem.

Nik přikývl hlavou, že pochopil, Oči mu zazářily, úsměv mu rozjasnil tvář do zvláštní krásy. Chvíli mlčel, jako by vychutnával štěstí, plynoucí z nehmotného, ale jemu žádoucího daru. Pak se rychle shýbl a vděčně přitiskl své rty na kněžskou ruku.

Otec Savio zvedl klobouk na pozdrav a trhl opratěmi. Ko-bylka zabrala, Nik se na sedadle obrátil a zamával. „Nezapomeň doma pozdravovat ode mne!" volal za ním Tonio.

„Ať žije Nik!" vykřikl Renzo a sbor klukovských hlasů skandoval - Nik! Nik! Nik! Bertík přiložil dlaně k ústům a zahalekal: „Čaóóó, Nikůůůů!"

Don Bosko ještě stál u brány. Už se neusmíval. Díval se na prázdnou cestu a cítil v duši smutek. Teď je si zcela jist, v Turíně toho milého chlapce už neuvidí.

Don Bosko se obrátil k odchodu a podivil se, že v otevře-ných dveřích vrátnice stojí ještě Tonio a Petr. „Tak je nás zase o jednoho méně, hoši, ani vám to jistě není jedno. Ale Bůh ví, co činí."

Díky Bohu a tobě, Niku!

Anděl.

Omalovánku na vybarvení pro děti lze stáhnout zde.


Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10



© Farnost 2016-2017