Ministranti-Zábřeh

    Domů            O nás             Materiály            Fotogalerie            Farnost    



Naši patroni

Dominik Savio Don Bosco

Dominik Savio

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání

Don Bosco

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání
Fotogalerie
Videogalerie

Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10


Kluci, uklidněte se!

Nik se dostal do soukromé školy, do třídy profesora Josefa Bonzanina. Byl malý a štíhlý, zezadu vypadal jako studentík. Ale zepředu výrazný obličej s energickým nosem nedal pochybovat o mužné zralosti. Dobrý člověk, nadšený vlastenec a roztržitý - inu, jako profesor.

Nik už znal zvyky pana třídního dopodrobna. Při zkoušení přechází podél lavic s pravítkem v ruce a zkoumá, má-li studentík v hlavě drtiny či vědu. Zkoumá to tak, že nejdříve do studentíka lehce pravítkem píchne, což znamená - jsi vyvolán - a pak podle plynulosti odpovědi buďto chlapecké vlasy nebohé oběti jen mírně počechrá - výborně, dobře! - anebo pravítkem na hlavu zaťuká - duní, duní - a suše konstatuje - nedostatečná, hochu! Nebo jen lakonicky řekne - opraš se, hochu, sypou se ti drtiny - což znamená dostatečnou, nanejvýš dobrou.

Bertíkovi se sypaly drtiny často, bohužel. Jenže poslední dobou se Bertík v učení značně zlepšil. Právě dnes uměl bezvadně vyčasovat nepravidelná slovesa. Profesor se usmívá. „Výborně, Umberto! Výborně! Od té doby, co sedíš vedle Savia, tvé vědomosti se značně upevňují."

Vlastně to byla pochvala pro Nika. Ale Bertík tak dalece slova nedomýšlel. Pan profesor řekl - Umberto. Umberto je přece on, Bertík, pochvala patří jemu. Hrdě se vypnul, švihl očkem po Renzovi, co ten na to.

Nik si toho dobře povšiml. - Zase budou v sobě, myslí si Nik. Měl pravdu, Bertíkův vítězný pohled zapůsobil na Renza jako žihadlo. Renzo si hned umiňoval - no, počkej, já ti tu pochvalu o přestávce osladím!

„Děkujeme za hodinu," zahlaholili sborem. „Bůh vám žehnej!" odpověděl profesor a důstojně vyšel ze třídy. Renzo se vyšvihl na stupínek ke katedře. Pokyvováním hlavy napodobil profesora, píchl pravítkem směrem k Bertíkovi. Současně zazpíval táhle chorálním nápěvem: „Tohle je ta geniální hlava, které pan profesor výborné jen dává." „Nech si to," utrhl se Bertík na něho, zatímco několik chlapců se zasmálo. „Tobě zas pan profesor dává naučení, že se neumíš chovat, ty troubo!"

Veselý smích zahlaholil třídou. Ani Nik se neudržel a zasmál se také. Někteří hoši popěvek hned po Renzovi opakovali. Umberto zrudl. Prudce vyskočil proti Renzovi, ale Nik ho včas zadržel.

„Nezlob se, Bertíku, vždyť to byl jen žert." „Nech mě!" škubal sebou Bertík, ale Nik nepovolil. „Kluci, přece se nepoperete ve třídě. Víte, že by z toho koukal vyhazov ze školy?"

Tak se tedy nepoprali, ale jazyk si zadržet nedali. Bertík v zá-vodní rychlosti vychrlil ze sebe spoustu jmen, která patřila spíše do domácího hospodářství nežli do školy.

Takové tituly se nezdály být Renzovi záviděníhodné. Proto čile Bertíkovi připomněl, že ještě neslyšel pitomější přednes, než když Bertík recituje, a co se týče hraní na housle, tak je jisté, že od určité doby není v domě jediná myš. Všechny někam utekly, nervově zruinovány Bertíkovou muzikou. Byl-li před tím uražen ve své ješitnosti, nyní je bolestně zraněn do hloubi duše.

„To ti teda ještě vytmavím, jak já hraju. Zahraju na tebe, ty klarinete, jen co budeme ze školy venku." Po vyučování prohlásil Bertík přede všemi chlapci již docela chladnokrevně, že urážka, kterou byla pohaněna múza hudebního umění, může být smyta jen krví.

Jsem ochoten jít na souboj," hrdinsky prohlásil Renzo. „Souboj? Souboj!" vyjeveně hoši opakovali svůdné slůvko. Jenom Nik řekl pohrdavě: „To jsou všechno hlouposti, co říkáte. Jakýpak souboj, když zbraně stejně nemáte." „Máme nehty a pěsti. To jsou také zbraně." „A je tu ještě kamení. Tím se dá pěkně rozbít hlava." Nik vidí, že jde do tuhého. „Kluci, mějte rozum! Vždyť pomsta je těžký hřích."

„Hoši, smiřte se, prosím vás. Alespoň k vůli našemu přátelství." Nikovi je z těch hrubých řečí nanic. Jako by v ovzduší něco páchlo, tak je mu nepříjemně. Bezděky od obou chlapců odvrátil hlavu a mlčky odešel.

Dominik Savio klečí před oltářem Panny Marie a je pohroužen v tichou rozmluvu s nebeskou Matkou. „Ty víš, že jsem v den svátku Neposkvrněného Početí daroval své celé srdce tobě. Vzpomínáš si, jak jsem s tebou uzavřel věrné a věčné přátelství? Teď se ti chci svěřit, jak moc jsem smutný a bezradný. Bertík a Renzo se nenávidí. Já bych tomu chtěl nějak zabránit.

Nikovi se zdá, že tichý hlas Maminky mu odpovídá: „Niku, jsi slabý. Ale milost Boží je silná. Opři se o ni a bojuj o jejich duše!" Nik hlídá oba soky jako ostříž. Když je zahlédl, jak se nenápadně jeden po druhém loudá z hřiště k bráně, rychle za nimi vyběhl na cestu.

„Hej, Renzo! Bertíku! Počkejte na mě!" „Co zase máš?" Bertík se mračí. „Kluci, kde budete mít ten souboj?" „To je naše věc," odbyl ho Renzo. „Heleď, Niku, nestarej se o nás."

„Ale já vás přece neprozradím. Nebo mi snad nevěříte?" Kluci mlčí. Těžko nevěřit Nikovi. Nik kuje železo, dokud je žhavé. „U souboje přece vždycky musí být někdo třetí. Jako rozhodčí. Já bych vám ho dělal, kdybyste chtěli. Pod jednou podmínkou jsem ochoten být rozhodčím u souboje."

„Pod jakou?" „Řeknu vám ji až na místě souboje. Před začátkem." „Tak pojď! Jdeme na starou louku. Kamení je tam dost a jinak - ani noha."

Cestou všichni tři mlčeli. Nik se v duchu modlil, aby mu Bůh byl nápomocen v jeho plánu. Když došli na místo, louka byla tu a tam postříknuta žlutými pampeliškami. Daleko široko nikdo. Takový krásný den - pomyslil si Nik - Pane Bože, dej, aby také krásně skončil. „Tak jak je to s tou tvou podmínkou, Niku?" Renzo již nemůže zadržet svou zvědavost.

„Nejdříve si stanovíme vzdálenost mezi vámi při souboji. Ty zůstaneš tady u keře, Bertíku. Tamhle k tomu výmolu se postaví Renzo,“ řekl Nik.

„Nejdřív musíme najít vhodné kameny, aby byly přibližně stejné," věcně řekl Bertík. On se chce bít, ale čestně. Šli hledat kameny, Nik jim pomáhal. „Každý si vezměte pět, to snad stačí, ne?"

„Pět stačí úplně," furiantsky řekl Berta. „Jen se nenaparuj, aby netekla první tobě, ty Napoleone!" „Pánové, souboj je rytířská záležitost," krotil je Nik. „Chovejte se podle toho. Žádné další urážky!" „Tak promiň," řekl Renzo. „Zapomněl jsem, že tři mušketýři byli zdvořilí i při souboji." „No, no," Bertík jen zabručel.

„Tedy podle pravidel souboje - první rána se vylosuje. První hodí kamenem ten, kdo uhádne, v které ruce mám peníz." Nik má obě ruce v kapsách u kalhot. „V pravé!" vykřikl Bertík. „V levé," hádá Renzo.

Nik pomalu vytahuje ruce z kapes, jako by to byl opravdu skutečný obřad. Napřáhl paže. Ruce, doposud sevřené v pěsti, jen pomalu obrací dlaněmi vzhůru. Oba zápasníci napjatě sle-dují Nikovy prsty, jak se pomalu rozevírají a hle! Nikláček leží na dlani levé. „Renzo."

„Tak se připravte! Až řeknu jedna, dvě, tři teď, můžeš, Renzo, hodit kamenem." Nik to říká v pochodu, oba hoši už stojí na určených místech, jen on je uprostřed. Nyní jde rychle k Bertíkovi, staví se před něho, když počítá - jedna, dvě, tři - najednou zpod kabátu vytáhl křížek, zvedl jej do výše hlavy a volá - teď! „Co blázníš?" křičí na něho Renzo. Nedočkavě potěžkává kámen v dlani, ale nemůže jej hodit, mohl by trefit Nika. „Uhni stranou!"

„Jen hoď! Na mne nebo na kříž, to je jedno."

Jen hoď! Na mne nebo na kříž, to je jedno.

„To tedy ne," rozčiluje se Renzo. „Nejsem pohan." Také Bertík je z toho zkoprnělý. „Ty ses zbláznil, Niku. Proč by měl Renzo házet na tebe nebo na kříž?" Ale je mu nějak teplo u srdce, Nik ho chce chránit před ranou vlastním tělem, tak přece ho má rád.

„Kluci, to je ta moje podmínka: Nejdřív každý hodíte kámen na mou hlavu nebo na kříž. Pak se bijte spolu." Oběma sokům se Nikova podmínka nezamlouvá. „To přece nemůžeš myslit vážně." „Tomu vůbec nerozumím, proč bych měl házet na tebe, když tys mě neurazil?"

„Tak já vám to, hoši, vysvětlím, Kristus přece řekl - Co jste učinili jednomu z mých bratří, mně jste učinili. Tedy když hodíte kámen na mne nebo jím hodíte po sobě, je to úplně stejná urážka Pána Ježíše, jako kdybyste jej rovnou hodili na kříž a mínili tím zasáhnout Jeho."

„Nejsem pohan, abych házel po kříži," opakoval Renzo. „Máme přece s Bertou docela normální souboj, chápej to, Niku, musíme se bít." Berta ze sebe pomalu soukal: „Teda souboj ano, ale abys ty, Niku, měl mít rozbitou hlavu za mne, to teda ne. Ty seš děsně dobrý kamarád - a vůbec..," - a vůbec nevěděl, co říci dál. Renzo mu skočil do řeči, „Myslíš, že jsem takový, abych praštil Nika místo tebe? Ty snad jó, ale já ne, Nik je přece můj kamarád od první chvíle, kdy jsme se potkali."

Oba kluci stáli jako zařezaní. Takovou podmínku od Nika nečekali. A vlastně - dalo se od Nika čekat něco jiného? Bertík měl v duši zmatek. Je jisté, že ho má Nik rád, když si chce pro něho nechat rozbít hlavu. A Pán Ježíš se dal za něho ukřižovat. Tohle ovšem Bertík věděl, ale nějak to nebral vážně. Jenže Korsičan přítele nikdy nezradí a za dobré zlým neoplácí.

Renzo vrtá špičkou boty v trávě, prsty u ruky se mu pomalu rozevírají, kámen padá k nohám. Nik porozuměl. Nik honem vyslal k nebi střelnou modlitbu - Panno Maria, pomoz! - a třepí Bertíka po rameni: „Pro naše dobré přátelství, Bertíku! A pro přátelství s Pánem Ježíšem."

„A jde se domů," navrhl Nik. Jde se," řekli Bertík a Renzo najednou. Podívali se na sebe a dali se do smíchu. „Stejně to bylo prima," řekl Bertík cestou. „Ten začátek. Jak jsme to všichni brali vážně. Jako na Korsice." „Jako tři mušketýři," dodal Renzo. „Prima je ten konec," mínil Nik. „Zachovali jste se jako Kristovi mušketýři."


Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10



© Farnost 2016-2017