Setkání Dominika s donem Boscem

Becchi, rodiště dona Bosca, byla malá osada, která patřila do farnosti Kastelnuova. V domě Josefa Bosca, bratra knězova, byla malá kaple, zasvěcená Růžencové Panně, a do té kapličky přicházíval don Bosco z Turína, aby v říjnu, v den svátku Královny růžence, oslavil tam Matku Boží. Nepřišel sám, byla s ním vždy veselá parta mládenců, kteří svými písněmi dovedli rozezpívat srdce všech přítomných.

Don Bosco chtěl svým svěřencům dopřát svěží vzduch, který vanul z okolních kopců, stromů a vinic, proto se vždy v Becchi zdržel po několik dnů. Kde tu kopu výrostků uskladnil na noc? S tím si hlavu nelámal. Pro každého se nějaké skromné místečko našlo.

V roce 1854 připadl svátek Královny růžence na první pondělí v měsíci říjnu. Brzy ráno se u kapličky sešli nejen hoši, ale i několik vesničanů z okolí, kteří právě neměli nutnou práci. Kaplička byla jako malá světnička, ale nikomu to nevadilo.

Dva hoši v bílých komžích, přisluhujících u oltáře, vypadají tak mile neučesaně, jako dva zapomnětliví andělé, kteří sem přiletěli shora v takovém spěchu, že si zapomněli křídla.

Don Bosco dojemně probírá tajemství bolestného růžence, líčí utrpení Kristovo a bolest jeho Matky, která statečně stála pod křížem, uprostřed Ježíšových, a tudíž i jejích nepřátel. Kdo by neměl kazatele rád za to, že tak krásně umí přiblížit lásku vtěleného Boha? Vždyť don Bosco sám jako by byl živým důkazem této Lásky. Z celého jeho zjevu, z úsměvu a z každého jeho slova vyzařuje hřejivé teplo Boží dobroty. Po takovém kázání a po mši se pak všichni společně modlí růženec s opravdovou soustředěností.

Dnes je tu i malý Nik s tatínkem. Přivstali si na to hodně brzy, aby včas došli pěšky z Mondonia do Becchi. Tak to je don Bosco, to je on! Přijme ho do Turína?

Když modlitby skončili, kaplička se vyprázdnila, ale don Bosco se ještě modlí. Když vyjde z kaple, všichni se k němu hrnou. Každý má něco na srdci, každý se chce alespoň slovem dotknout milého rodáka, o kterém se v Turíně a okolí tolik pěkného povídá mezi prostým lidem. Don Bosco má pro každého milé slovo a teplý stisk ruky. Když si se svými rodáky pohovořil, všimnul si opodál stojícího statného muže a útlého chlapce jemné tváře. Chlapec se na dona Bosca díval tak rozzářeně, že i don Bosco se musel na něho srdečně usmát. Přistoupil k nim. „Čekáte také na mne?“

„Ano, done Bosco. Jsem kovář Savio z Mondonia. Tohle je můj chlapec Dominik.“ Chlapec se shýbl k ruce dona Bosca, aby mu ji podle tehdejšího zvyku políbil. Kněz pohladil hocha po tmavých vlasech, kováři stiskl ruku. „Tak jsme vlastně krajané. Mondonio patří také ke Kastelenuovu, jako Becchi.“

„Done Bosco, přivádím vám Nika, totiž posílá nás k vám jeho učitel, don Cugliero.“ „Ano, don Cugliero mi nedávno psal. To jsi tedy ty, ten malý Nik? Přišel sis zahrát s mými chlapci na honěnou?“ „Však vy víte, proč jsem přišel,“ řekl Nik statečně a najednou mu bylo, jako by mluvil s kamarádem.

„Jsi prý bystrý student. Zdalipak jsi také moudrý, když se jmenuješ Savio?“

„Ne, done Bosco, moudrý ještě nejsem, i když se Moudrý jmenuji, ale chtěl bych, abyste mě moudrosti naučil.“ „Pojď, půjdeme na chvíli stranou a budeme si spolu trochu povídat. Byl jsi už u prvního svatého přijímání, Niku?“

„Byl, done Bosco. Přinesl jsem vám ukázat svou modlitební knížku, kterou jsem tehdy dostal od maminky.“

Don Bosco otevřel knížku a jeho oči utkvěly na stránce popsané dětským rukopisem. Zvláště dlouho četl větu Raději smrt nežli hřích.

„Pěkně sis to, Niku, napsal. Ale dodržet takové krásné předsevzetí není lehké.“ „S pomocí Boží to doposud šlo.“ „Myslíš, že vytrváš i do budoucna?“

„Don Cugliero říká, že Bůh vyslyší každého, kdo prosí o duchovní poklady. Prosím o to denně. A vy mi pomůžete, abych vytrval, že ano?“

Kněz byl chlapcovými slovy překvapen. Přítel Cugliero měl pravdu, když svůj chvalozpěv o Dominiku Saviovi zakončil slovy – Takového chlapce ještě mezi svými chovanci nemáš. Don Bosco své myšlenky bezděky zakončil hlasitým závěrem „Je to zřejmě prvotřídní materiál, výborná látka. Abys rozuměl, Niku, mám na mysli jinou látku, ze které by byly krásné šaty pro Pána Boha.“

„Já už vím, co jste měl na mysli, done Bosco. Já jsem tou látkou, že ano? Tak vy buďte krejčím. Vezměte mě sebou do Turína a tam ušijte z mé duše ty pěkné šaty pro Pána Boha.“

Don Bosco podržel chlapcovu ruku ve své dlani. To byla jeho odpověď, výmluvnější než slova. Nik se cítil přešťasten.

Don Bosco přerušil mlčení: „Když bys v Turíně studoval, Niku, co hodláš dělat po maturitě?“ Co má odpovědět? Smí říci své nejtajnější přání? Smí vůbec takový malý, venkovský kluk mít tak velké přání? Nik mlčí. Potom nabere zhluboka dech do plic a vyrazí: „Studovat na kněze. Chtěl bych být jako vy, done Bosco.“ „Pak tedy zkusíme, budeš-li dříve dobrým studentem.“ Nikův otec stál poblíž. Don Bosco se na něho obrátil: „Líbí se vám ti hoši? Brzy bude váš Dominik zpívat a závodit s nimi.“ Kovář se zaradoval.

„Tady je má ruka, jsi přijat“ a podal Nikovi ruku. Byla to docela jiná dlaň, nežli měl don Cugliero. Učitel měl dlaně hebké, Nik si jich nejednou povšiml, ale tady na dlani dona Bosca cítí mozoly.

„Vy máte dlaň jako tatínek,“ podivil se. Kovář synka okřikl, ale don Bosco otce přerušil, jen ať Nik vždy upřímně řekne, co si myslí. Konečně, on se za své mozoly nestydí. Ty už měl na dlaních za studentských let. „Zítra přijď, Niku, znovu a domluvíme se na dalším.“

Cestou zpátky k domovu se Nik držel tatínkovy ruky. Pofukoval zlehka větřík, ale obloha nad jejich hlavami byla už úplně modrá. Míjeli strom, na kterém švitořilo plno ptáků. „Už se houfují k odletu, že?“ zeptal se Nik. Otec neodpověděl. Jen v duchu si řekl – i ty mi brzy odletíš…

Omalovánku na vybarvení pro děti lze stáhnout zde.