Ministranti-Zábřeh

    Domů            O nás             Materiály            Fotogalerie            Farnost    



Naši patroni

Dominik Savio Don Bosco

Dominik Savio

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání

Don Bosco

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání
Fotogalerie
Videogalerie

Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10


Boží požehnání

Osada Svatého Jana patřila k městečku Rivě, ale byla od něho vzdálena hezký kousek. Krajina byla rovná jako dlaň, avšak věže rivského kostela ve Svatém Janě vidět nebylo. Toho roku si jaro přivstalo, začátkem dubna se louky již pěkně zelenaly a na mezích vylézaly první sedmikrásky.

V ten den, bylo po osmé hodině ranní, seděl před kovárnou statný, mladý muž. Občas zvedl hlavu k oknu v prvním poschodí. Bylo přivřeno dřevěnými žaluziemi. Jindy na lavičce sedávají zákazníci a čekají na podkovy, obruče, zatím co kovář Savio buší do kovadliny. I dnes doutná plamen ve výhni, ale kovadlina mlčí; kovář sedí zamyšleně, ruce má sepjaty na kolenou. Opět se podíval nahoru k oknu. Tam, za těmi okenicemi, v ložnici, se otáčí kolem mladé maminky zkušená tetka Pinuccia a také švagrová Luigina z Kastelneuova přišla, aby přivítala nový přírustek do příbuzenstva.

A co on? Jen trpělivě čeká, až ho zavolají. Ve světnici by nic nebyl platný, jen by překážel. Ale může pomáhat také. Jinak. Za dobrou jízdu do tohoto života nutno zaplatit zlatými mincemi modlitby. Kovář drží v široké dlani hromádku kuliček na tenkém řetízku. Jsou trochu malé ty perličky pro jeho silné prsty, ale trpělivě vyhmatává jedno zrnko růžence po druhém.

Maria, Matko Ježíšova, Tys položila své Děťátko do jeslí; my to své položíme do kolébky, ale chudé bude také jako Tvé. Přimluv se u Boha, Předobrotivá, aby se naše děťátko srdcem podobalo Tvému, aby v podobě mého dítěte přebýval Tvůj Synáček mezi námi. –Kovář se modlil více srdcem nežli slovy, v rytmu zdrávasů přeplouvaly myšlenky z Dítěte betlemského na jeho vlastní.

V tom se odsunula zelená žaluzie u okna v prvním patře a ženský hlas zavolal: „Kováři Savio, máš synáčka!“ Velká radost mu zalévá srdce, stoupá do hlavy, do rukou, do nohou a chce z něho ven. Vbíhá do kovárny k výhni. Vší silou dmýchá do měchů, aby se plamen roztančil co nejvíce. Popadl kladivo a udeřil zvysoka do kovadliny. Mám syna! Mám syna! Rod Saviů nevymře. Buď každý úder kladiva mým díkem Bohu! Chudý se modlí prací, nejen slovy. Kladivo, volej za mne dík, Pane!

Potom shodil koženou zástěru a vykročil k dřevěným schůdkům, které rovnou zvenčí vedly do hořejšího pokoje. Nežli otevřel dveře, přežehnal se znamením kříže, pomalu a zbožně, jako by vstupoval do kostela. Pak teprve vešel. Jeho první nával radosti se vybouřil na kovadlině, teď bere již novorozeně do rukou opatrně, zlehoučka, je tak drobounké, robátko, oproti jeho velkým, kovářským dlaním.

V koutě u stěny leží na lůžku jeho žena Brigita Saviová, drobná, křehká bytost s modrýma očima pod vějířky temných řas. Teď se ty oči usmívají na otce, který kreslí na dětské čílko malý křížek a něco při tom šeptá. Matka Brigita ví, co to asi je, zná svého Karla jako sebe samu. Teď šťastný otec jistě prosí naší Paní, aby děťátko vzala pod svou ochranu. Brigita se v duchu připojuje – nedopusť, Přímluvkyně naše, aby mi děťátko umřelo,jako to první.

„Bylo by nejlíp chlapečka odnést ke křtu ještě dnes“, uvažuje kovář. „ A jakpak bychom měli svého syna pojmenovat?“, ptá se Savio. „Nemohl by se jmenovat Dominik, tatínku?“. Brigita vyslovila své přání nesměle, takový je už způsob, kterým vždy projevuje svůj názor. Jen jako skromný návrh, už tónem hlasu naznačuje, že je ochotna ustoupit, kdyby byl Karel mínění jiného. Tím větší je pak její radost, když slyší, že manžel souhlasí. „Právě na tohle jméno jsem myslel, maminko.“

Odpoledne téhož dne, 2. dubna 1842, stál v místním farním kostele truhlář Gianoglio u křtitelnice vedle paní Luiginy Saviové, která držela na rukou malého Dominika Savia, svého synovečka, za něhož se kmotr odříkal ďábla a vší pýchy jeho a vyznával, že věří v Ježíše Krista. To pak oba kmotři v sakristii ztvrdili svými podpisy, totiž třemi křížky, protože psát neuměli.

Šťastný den byl ukončen večeří bohatší nežli obvykle. Dominik chvílemi pokojně spal a chvílemi plakal, asi nad ztrátou ráje, z kterého tak nenadále spadl do tohoto hlučného světa.


Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10



© Farnost 2016-2017