Ministranti-Zábřeh

    Domů            O nás             Materiály            Fotogalerie            Farnost    



Naši patroni

Dominik Savio Don Bosco

Dominik Savio

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání

Don Bosco

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání
Fotogalerie
Videogalerie



Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10


Vyšší škola v Kastelnuovu

Sbohem školo v Murialdu! Nikovi je deset let a má v kapse to nejhezčí vysvědčení. Tatínek mu za něj koupil věnec preclíků a hned se o něj dělí se svými sourozenci. „Co budeš teď dělat?“ vyptává se Nika sousedovic Beppe. „Chtěl bych dále chodit do školy, do Kastelnuova.“ „Že by se ti chtělo, ty hloupý,“ ošklíbá se Beppe a pošvihuje malým bičíkem.

S Beppem není žádná řeč, to s maminkou je to jiná, když se jí svěřuje, že by chtěl jednou učit ve škole jako pan kaplan. Maminka pokyvuje hlavou. „Krásné by to bylo, Niku, krásné, jen mít víc v kapse. Knihy a bydlení ve městě stojí hodně peněz. A kde je vzít?“

„Nemusím v Kastelnuovu bydlet, mohu do školy denně docházet, maminko.“ – „Vždyť je to dobrá hodina cesty, chlapče! Škola je také odpoledne, to bys běhal domů na oběd a zase zpátky, víš, co to znamená? Šestnáct kilometrů denně.“

„To je jako nic,“ namítá Nik. „Ty bys, maminko, nechtěla, abych Pánu Bohu sloužil jako kaplan?“ „Ale chtěla. Jenže Pánu Bohu se může sloužit mnoha způsoby. Hlavní je, abychom mu sloužili dobře na tom místě, kde nás chce mít.“

„Já myslím, že mne chce mít ve škole v Kastelnuovu,“ přemýšlí Nik nahlas.

V den svatého Aloise, 21. června 1852, zašel kovář Karel Savio do kastelnuovské školy a večer se vrátil domů s radostnou zprávou pro Nika: „Jsi zapsán do třídy dona Allory.“ Byla to dvouměsíční přípravka. Po prázdninách nastoupí Nik do třídy celoroční.

Zrána se jde Nikovi s tatínkem vesele, v poledne musí k obědu a pak zpátky do školy klusat už sám. Často praží slunce, jindy prší, jen se leje a v žaludku mu kručí. Jen ukonejší hlad talířem kukuřičné kaše, už aby zas uháněl z murialdského kopce ke Kastelnuovu a cestou si odříkával učení zpaměti. A znovu do kopečka, to se Nik pěkně zapotil. I odpoledne, když jde ze školy, sluníčko ještě září na modrojasné obloze. Ale jemu se jde dobře. Kopretiny bílými paprsky svého okvětí volají na Nika - počítej nás! - má, nemá, má , nemá mě don Allora rád? I má, vyšlo to na kopretině a vychází to najevo i ve škole, právě dnes byl Dominik opět pochválen. Ne že by toužil vynikat nad svými spolužáky, ale už v duchu vidí rozzářený obličej své maminky. A pro tu maminčinu radost cítí Nik v duši tolik jasu, že musí, musí přeskočit bodlák.

Murialdským údolím protéká říčka Rio, v létě mívala málo vody, ale v zátočině se dalo i zaplavat. Nik zdaleka slyší veselý pokřik dětí. „Niku, pojď s námi závodit!“, volá na něho Gino. „A v čem?“ Gino vysvětluje horlivě. Kluci se smluvili, že budou plavat v zátočině o závod. Cena pro vítěze, kudla. To už přece stojí za to. Nik je v rozpacích, bere nožík na dlaň, znovu a znovu si jej prohlíží. Jenže Nik neumí moc dobře plavat. To ušatý Gino dobře ví, právě proto zve Nika k závodu. Ví, že o nůž stejně nepřijde, nikdo totiž neumí plavat tak dobře, jak on. Nik prodělává těžký boj, je mu to vidět na obličeji. Svírá rty a zase ústa pootvírá, dívá se na nožík a zase odvrací oči stranou. Ještě váhá, v tom mu oči sklouzly na trs čekanek, jejichž modř mu připomněla oči maminčiny. Co by tomu řekla ona? Souhlasila by?

„Víš co, Gino? Počkej chvíli, doběhnu domů a zeptám se maminky, jestli dovolí.“ „Kdepak, mamince nic neříkej!“

Plavat umíš dost.

„Maminka to nesmí vědět? Tak to zas ne,“ řekne Nik rozhodně. Otočí se a utíká domů.

Koncem října byl začátek nového školního roku a pro Nika začátek nového učení ve vyšší třídě. Učitelem byl opět don Allora. Když Nik večer přijde domů a sedne si v teplé světnici za stůl, vypráví, o čem se učili ve škole, co prováděli spolužáci a jaké má na zítřek úkoly.

Stane se někdy, že cestou do školy se k Nikovi přidá nějaký murialdský spoluobčan nebo teta Suzy, co má krámek v Murialdu. „Tohle je přece úmorná cesta , do toho města, a ty ji děláš dokonce čtyřikrát denně. Často se k tobě někdo přidá? Že nejraději chodíš sám?“

„Já nikdy nejdu sám,“ odpoví Nik. „Je se mnou můj Anděl strážný. Když si neopakuji učení, povídám si s Andělem strážným.“

„Niku, že bys toho také někdy raději nechal,“ ptá se teta. Nik se na kramářku čtveračivě podíval. „Když člověk pracuje pro Pána, který za službu dobře zaplatí, pak mu nic není zatěžko.“

Teta Suzy se nestačí divit, jaké se to dozvídá věci. „To máš pravdu, Niku, i já tu plahočím staré nohy za výdělkem. Za peníze člověk rád už nějakou námahu vykoná. A kdopak je ten tvůj bohatý pán, já nikomu ani muk.“

Dominik se na kramářku podíval zpříma. „To přece není žádné tajemství. Mým pánem je Pán Bůh. Ten nenechá bez odplaty ani skleničku vody. To přece řekl Pán Ježíš, víte? A já z lásky k Pánu Bohu chodím do školy.“

Teta Suzy najednou neví, co říci. Je jí tak nějak divně u srdce, když se dívá beze slov na jemnou chlapeckou tvář, na krásné modré oči. „Tak takhle, takhle je to,“ zabreptá, aby něco řekla, a napadá ji – dnes také se mnou jde asi anděl.


Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10



© Farnost Ostrava-Zábřeh 2016-2017
Autoři: Martin Kovalski, Jacob Derynk
Verze webu: 1.0


„Vhodnou základnou pro manželství je oboustranné nepochopení.“ Oscar Wilde