Ministranti-Zábřeh

    Domů            O nás             Materiály            Fotogalerie            Farnost    



Naši patroni

Dominik Savio Don Bosco

Dominik Savio

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání

Don Bosco

Aktuality
Termíny
Kluci
Povídání
Fotogalerie
Videogalerie



Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10


Vnuknutí

Toho dne drobně, ale vytrvale pršelo. Tonio pomáhal matce Markétě čistit zeleninu do polévky, na zahradě se pracovat nedalo. „Cože Nik dneska nešel do školy?" vzpomněl si najednou nahlas.

„Ten chlapec mi dělá radost i starost najednou." Jak to myslíte?" zamumlal Tonio, protože měl zrovna mezi zuby mrkev, kterou se snažil rozkrouhat rovnou do žaludku. „Inu, tak, jak to povídám. Je to spíš anděl než kluk. Z toho sice má křesťanské srdce potěšení, jenže andělé nikdy dlouho na zemi nepobývají."

„Tak řekněte rovnou, že má Nik na kahánku, a to byste mě dojala, matko Markéto. Nik je trochu nachlazený, nešel do školy asi proto, to je toho!" Don Bosko říkal, že mám Nikovi přilepšit, že se musí spravit. To není jen nachlazení."

„Nik je jako chroust, to tedy je," uznal Tonio. „Já bych mu, matko Markéto, nechával svou porci masa na přilepšenou. Ale ne abyste mu to prozradila. On by to nepřijal, jak ho znám." Don Bosko byl v té chvíli zabrán ve své pracovně do psaní důležitého dopisu. Najednou se bez klepání prudce otevřely dveře. Na prahu stál Nik.

„Promiňte, done Bosko," udýchaně ze sebe vyrážel, „zapomněl jsem zaklepat. Dobrý den! Prosím vás, pojďte se mnou! Ale rychle. Hrozně to spěchá."

Kněz pochopil: Nikovi se přihodilo něco zvláštního, co sám dobře nechápe a tudíž se ostýchá o tom mluvit. Otázky by byly zbytečné. Don Bosko je příliš dobrým znalcem lidské duše.

Beze slova vzal velký deštník z kouta pokoje. Nik si ulehčené vydechl a obrátil se k odchodu. Chlapec seběhl ze schodů, u dveří dole se zastavil, počkal na dona Boská, ale cítil v srdci neklid. Přeskočil kaluž na dvoře, popoběhl a zase se obrátil, protože don Bosko volá: „Niku, nepospíchej! Musíš jít se mnou pod deštníkem. Nesmíš zmoknout."

Nik má v sobě nepochopitelný neklid, který ho pobízí - utíkej, nezastavuj se! Ale don Bosko je jeho učitel, umínil si, že ho bude ve všem poslouchat.

Není to snadné, neklid se v něm vzpouzí, ale Nik zatne zuby a násilím se zastaví. Z mokrých vlasů mu stéká voda za límec, teprve teď to cítí. Jde tedy poslušně pod ochranou velkého deštníku. Stále je jako by bičován tím neklidem - zdá se mu, že někdo volá o pomoc - jako by se topil.

Jdou vedle sebe mlčky, chlapec a kněz, žák a učitel. Ale žák vede učitele, chlapec kněze. Nik téměř zasténal: „Prosím vás, done Bosko, rychleji!" Jako by se jeho úzkost vtělila do slov, uvědomil si, že něco říká, až když to vyslovil.

Zahnuli do uličky vpravo - tady ten dům - trochu Nik ještě zaváhal, zastavil se, ale zvláštní ulehčení u srdce mu napovídá - jsi u cíle.

Don Bosko zamířil ke schodišti, ale Nik jej zadržel - ne, řekl rychle a míří přes dvorek k druhé části domu. Na prahu se obrátí vstříc donu Boskovi, a to už je Nikova tvář jasná, jako by v ní zasvitla tichá radost, uspokojení z dobře vykonaného úkolu.

Ale je to jen zákmit, hned je zase v Nikových očích výraz úzkosti - done Bosko, honem, honem! A pak už chlapec vybíhá bez zastávky do třetího poschodí. Don Bosko mu sotva stačí, ačkoliv je dobrý chodec. Koho tu může znát?

Don Bosko došel k chlapci. Nik se usmál. „Tady, prosím, jděte!" A pak Nik utíká po schodech zpátky. Ale dveře se již otevřely dokořán, starší žena s uplakanýma očima šeptá: „Pojďte, pane faráři, pojďte, už se vás manžel ne-může dočkat. Je to s ním špatné. Chce si dát duši do pořádku, než zemře."

Don Bosko se nezdržoval vysvětlováním, že není farním knězem. Zřejmě ho paní považuje za někoho jiného. Ale jde tu o umírajícího a on knězem je. Paní tiše plakala, když za ním zavírala dveře ložnice.

Nemocný na posteli trhaně, namáhavě dýchal. Prosebně vztáhl ruce ke knězi: „Bůh mě přece vyslyšel. Poslal vás včas, snad mi tedy odpustí. Jsem veliký hříšník, otče."

Don Bosko s dojetím vyslechl kajícníka, když mu namáhavě, s přestávkami, vyznával své viny. Nemocný byl u konce svých sil. Jeho lítost a touha po smíření s Bohem byla dojemně upřímná. Byl to opravdový návrat ztraceného syna do domu Otcova.

Don Bosko udělil nemocnému rozhřešení. Pak si sedl na pelest postele a vzal chladnoucí ruce umírajícího do svých teplých dlaní. Více však hřála jeho slova, plná lásky a soucitu. Obličej nemocného se vyjasnil, rysy v něm se vyrovnaly, oči se pomalu klíží k věčnému spánku.

Don Bosko se pak láskyplně dotkl přivřených víček mrtvého. V duchu se modlil: „Kéž se ti zavřením pozemského zraku otevře zrak duše, abys uviděl krásy věčné! Loučím se s tebou, bratře. Tak zvláštním způsobem jsme se setkali na samém prahu věčnosti, kéž se setkáme jednou na věčnosti samé! Amen." Zpátky se vracel sám. Uvažoval o malém Nikovi a o umírajícím muži. Určitě se neznali. Nemocný nic o Nikovi nevěděl.

Jak tedy Nik věděl o něm? Mám či nemám právo se na to chlapce zeptat? Za několik dnů přinesl Nik donu Boskovi vypůjčenou knihu.

Jen tak mimochodem kněz řekl: „Dominiku, jak to vlastně bylo s tím umírajícím mužem? Odkud jsi ten dům a toho člověka znal?" „Já neznal ani ten dům, ani toho člověka," tiše přiznal Nik. „Jak jsi tedy věděl, že je tam zapotřebí kněze?" Žádná odpověď.

Don Bosko pozvedl oči od psacího stolu. Nik stojí s rozpačitým výrazem ve tváři, střídavě bledne a rudne, rty má pevně sevřeny, aby z nich nic nevyklouzlo. Najednou zpod sklopených řas vyklouzly dvě velké slzy.

Don Bosko je dojat. Cítí, že nemá právo dobývat se dál za nejskrytější dvířka v chlapeckém srdci. Někdy je vztah mezi duší a Bohem takový, že nesnese doteku lidských slov.


  • přátelství
  • mušketýři
  • pravítko
  • Dominik
  • souboj
  • Bertík
  • Bosko
  • kámen
  • Renzo
  • pirát
  • srdce
  • Maria
  • pohan
  • Ježíš
  • kříž
  • pole
  • krev
  • Bůh




osmisměrka








Dominik Savio

0   1   2   3   4   5   6   7   8   9   10



© Farnost Ostrava-Zábřeh 2016-2017
Autoři: Martin Kovalski, Jacob Derynk
Verze webu: 1.0


„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain